Zkrácená jazyková uzdička ovlivní pohyblivost jazyka ve vertikálním směru, kdy jeho pohyblivost je možná z větší části pouze v horizontální rovině. Pro správnou artikulaci a klidovou polohu jazyka však potřebujeme pohyblivost ve vertikále. 

Nedostatečná elevace jazyka může ovlivnit artikulaci hlásek [t], [d], [n], [l] a [r], kdy musí být čelistní úhel příliš malý a tím vzniká menší prostor pro artikulaci. Často u dětí vidíme nízkou polohu při artikulaci těchto hlásek. Je-li uzdička příliš krátká, může omezit pohyb jazyka dozadu dutiny ústní, kdy se může projevit jako narušení artikulace hlásek [ť], [ď], [ň] a [j]. Typicky si všímáme kratší uzdičky u dětí, které mají dlouhodobý problém s vyvozením hlásek [k] a [g]. Z naší klinické zkušenosti se ukazuje, že dítě je schopno i se zkrácenou uzdičkou hlásky artikulovat hlásky v rámci akustické kodifikované normy českého jazyka, ale tato artikulace je velmi namáhavá a automatizace vyvozených hlásek je dlouhodobá. Jedinec vyvozené hlásky v řeči často vynechává nebo nahrazuje hláskami artikulačně pro něj jednoduššími. Realizujeme-li u dítěte palatogram či lingvogram, dojdeme k závěru, že artikulační místo není zcela správné. Po provedené frenulektomii se artikulace často upraví pouhým myofunkčním cvičením. Uvolnění jazyka umožňuje nastolit adekvátní pohyb a hlásky se v řeči postupně spontánně upraví. Délka této úpravy je závislá na věku pacienta a také na jeho orálně-motorických schopnostech. Pokud je patologie dlouhodobého rázu a dítě artikuluje hlásku např. interdentálně (hlásky [t], [d], [n], [c], [s], [z]) nebo velárně (hláska [r]) je potřeba artikulační terapie pod vedením logopeda.

Výzkumů zabývajících se vztahem narušené artikulace v souvislosti s orální restrikcí není mnoho. V tuzemském prostředí tyto výzkumy zcela absentují. Zahraniční výzkumy nelze plně aplikovat na naše prostředí vzhledem k artikulačním specifikům každého jazyka. Ze zahraničních výzkumů však můžeme zmínit např. jednu z prvotních studií Fletchera a Meldruma (1968). Výzkumníci hledali vztah mezi délkou frena a jeho vlivem na artikulaic jedince. Závěrem výzkumu bylo zjištění, že děti, které vykazovaly kratší délku lingválního frena, vykazovaly častější chyby v artikulaci. Z dalších studií můžeme jmenovat výzkum Messnera a Lalakea (2002), kteří sledovali poruchu artikulace u jedinců před frenulektomií. Nesprávná výslovnost byla hodnocena i 15 z 21 dětí. Po operaci se artikulace zlepšila u 9 dětí. Přetrvávající problémy s artikulací byly sledovány u 2 dětí. Z hlediska škály srozumitelnosti řeči, kterou vyplňovali rodiče před a po operaci bylo patrné zlepšení. Před operací byla průměrná srozumitelnost 3,4 a po operaci rodiče hodnotili srozumitelnost 4,2 body (p<0.01). Podle Kummerové (2005) má zkrácená jazyková uzdička jen malý vliv na artikulaci hlásek [l] a [θ]. Dopad zkrácené jazykové uzdičky na artikulaci je podle Gato (2016) jevem sekundárním. Zkrácené lingválním frenum má dopad na orální fázi polykání. Nedostatečná pohyblivost jazyka brání adekvátnímu sání, vede k nesprávnému žvýkání a formování bolusu. Narušená orální fáze polykání následně vede k dentální malokluzi, nesprávnému postavení orálních struktur a nízkým schopnostem disociace čelistí, rtů a jazyka.

Systematické review Wanga a kol. (2021) poukázalo na nedostatek studií, které by sledovaly vztah ankyloglosie a poruch artikulace. Publikované studie jsou většinou realizovány na malém vzorku a z výzkumu není plně jasná souvislost mezi ankyloglosií a artikulačními nedostatky. 

Ze závěrů zahraničních studií vyplývá, že nemůžeme jednoznačně prokázat vztah mezi artikulací a ankyloglosií. Jako přínosný se nám jeví pohled Gato (2016), která na problematiku nahlíží komplexně od jejího základu.